Filmy o nemoci

Filmy o nemoci a umírání: Kinematografie jako průvodce nejtěžšími životními zkouškami

Příjemně strávený večer si většina z nás asi představuje jinak než se slzami v očích nad osudem filmových postav. Přesto se čas od času obrátíme k filmům, které se nebojí sáhnout si na ta nejcitlivější témata - nemoci, utrpení, a především umírání. Proč to děláme? Proč nás láká sledovat příběhy, které zrcadlí naši vlastní zranitelnost a nevyhnutelnou realitu konce?

Kinematografie má jedinečnou moc. Nejenže nás dokáže bavit a unášet do jiných světů, ale také nám pomáhá zpracovávat těžké emoce, připravovat se na realitu a nacházet útěchu. Filmy o nemoci a umírání nejsou pouhou snahou o lacinou dramatičnost; ty nejlepší z nich jsou hlubokými studiemi lidské psychiky, odolnosti a podstaty života.

Dva přístupy k zobrazení utrpení: Bez příkras, nebo s nadějí?

Když se filmy dotýkají témat, jako je rakovina nebo nevyléčitelná nemoc, můžeme pozorovat dva hlavní přístupy. Některé snímky se snaží idealizovat situaci, používat ji jako pouhý prostředek k vyvolání emocí a často se uchylují k patosu. Ty druhé, a právě ty jsou nejcennější, se k realitě staví s neúprosnou upřímností. Sledujeme je se staženým žaludkem, s pocitem, že bychom snad ani neměli být svědky tak intimních momentů. A právě tato nekompromisnost je jejich největší silou.

Věhlasný filmový kritik Roger Ebert, který sám bojoval s rakovinou a postupně ztratil schopnost mluvit a jíst, o tom věděl své. Až do své smrti v roce 2013 neúnavně psal o filmech a často zmiňoval snímky, které pro něj osobně byly příliš bolestivé na sledování kvůli jejich autentickému zobrazení nemoci. Přesto právě tyto filmy považoval za nesmírně důležité, zvláště pro blízké umírajících.

Filmy, na které se bolí dívat: Bez patosu a kýče

Jedním z takových filmů je drama Vtip (Wit) z roku 2001, v režii Mika Nicholse, s fenomenální Emmou Thompson v hlavní roli. Snímek sleduje osud profesorky literatury Vivian Bearing, která bojuje s agresivním stádiem rakoviny vaječníků. Ebert jej uváděl jako příklad filmu, na který se nedokázal dívat. Proč? Protože jeho ztvárnění nemocničního prostředí a boje s nemocí je tak realistické, až mrazí. Film se vyhýbá veškerému sentimentu a kýči. Nenajdete zde tklivou hudbu, která by měla podtrhnout už tak vypjatou situaci, ani snahu o přikrášlení kruté reality. Namísto toho nabízí chladný pohled na pacienta jako na "objekt" medicínského zájmu, beznaděj, strach a depresi. Vtip (ironicky myšlený název) je absolutním opakem tendenčních dramat, jež si k emocím pomáhají všemi možnými podpůrnými prostředky. A právě proto je tak silný a pravdivý.

Tyto filmy nám neulehčují situaci, ani nás netahají za nos. Naopak, nutí nás čelit nepohodlné pravdě. A v tom spočívá jejich jedinečnost - jsou důležitým pomocníkem k pochopení toho, co se při umírání doopravdy děje, a mohou pomoci všem, kteří podobnou situaci sami zažívají. Ukazují, že i v těch nejtěžších chvílích je možné najít důstojnost a smíření.

Když se smrt stane impulsem k životu: Filmy o vyrovnávání se s koncem

Ne všechny snímky o nemoci a umírání jsou tak neúprosné. Některé sice neuhýbají pohledem před náročností tématu, ale zároveň nabízejí prostor pro reflexi života, jeho hodnoty a proměny perspektivy. Často se zabývají otázkou, co udělat s omezeným časem, který nám zbývá.

Příkladem může být snímek Než si pro nás přijde (The Bucket List) z roku 2007 s Jackem Nicholsonem a Morganem Freemanem. Ačkoliv Roger Ebert tento film ve své době zkritizoval pro jeho zjednodušený přístup, nelze mu upřít, že oslovuje široké publikum s poselstvím o tom, jak důležité je žít naplno a plnit si sny, dokud je čas. Smrt zde slouží primárně jako katalyzátor pro rozehrání příběhu o plnohodnotném životě. I takové filmy jsou potřebné; nabízejí možnost, jak se skrze ně vyrovnat s vlastními zasunutými strachy a obavami, byť v méně konfrontačním duchu.

Hlubší ponor do tématu vyrovnávání se s umíráním blízkého člověka nabízí film James White (2015), režijní debut Joshe Monda. Scénář vznikl na základě režisérových vlastních zkušeností s umíráním matky, což snímku dodává autenticitu a citlivost. Film se nesoustředí tolik na samotnou umírající, jako spíš na to, jak se s nastalou situací vyrovnává její okolí - konkrétně James, mladík, který dosud neví, co se životem. Je nucen opustit svou komfortní zónu a převzít odpovědnost. Film mistrně ukazuje, že neexistuje žádný manuál, jak na umírání reagovat, a že je v pořádku přiznat si, když nevíme. Nenabízí zázračný přerod osobnosti, ale spíše upřímnou sondu do chaosu a bolesti, které doprovázejí ztrátu. James White je mimo jiné film o tom, že i zemřít se dá dobře a s pocitem, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Dojem blízkosti a nenucenosti umocňuje skvělá kamera Mátyase Erdélyho, známého například z filmu Saulův syn.

Od rakoviny po lásku za hrob: Rozmanitost filmových témat nemoci

Téma nemoci se v kinematografii objevuje v mnoha podobách a žánrech, od romantických dramat až po biopické snímky. Každý film přináší svůj unikátní pohled na to, jak se jednotlivci i společnost vyrovnávají s fyzickým a psychickým utrpením.

Tyto filmy nám ukazují, že láska a hluboké lidské spojení mohou překonávat i ty nejtěžší překážky, včetně nemoci a smrti. Ať už jde o "lásku až za hrob" nebo o duchovní a mentální propojení, kinematografie dokáže tyto aspekty zkoumat s fascinující hloubkou. I když se některá díla mohou zdát fragmentovaná nebo náročná na pochopení, jejich podstata často spočívá v hledání univerzálních pravd o lidském údělu, vytrvalosti a naději, která přetrvává navzdory všemu.

Proč jsou tyto filmy důležité? Více než jen zábava

Je přirozené utíkat před těžkou realitou k veselejším a bezstarostnějším tématům. Přesto mají filmy o nemoci a umírání obrovskou společenskou hodnotu. Jsou důležitým pomocníkem k pochopení toho, co se děje, a mohou pomoci všem, kteří podobnou situaci sami zažívají, ať už jako pacienti, nebo jako jejich blízcí.

I když nás filmy nikdy nemohou plně připravit na to, jaké to je, až bude umírat člověk, kterého máme rádi, nabízejí cennou možnost k reflexi. Pomáhají bořit tabu kolem smrti a umírání v naší společnosti. Většinová kultura se často snaží smrt vytěsnit, mluvit o ní jako o selhání, nikoli jako o přirozené součásti života. Filmy však mohou tento diskurs změnit.

Důležité je také zdůraznit roli komunikace. Lékaři často nemají dostatek času ani vhodné podmínky na sdělování diagnóz citlivým způsobem, což vede k tomu, že vážně nemocní nemohou zodpovědně rozhodnout o své léčbě. Zde se projevuje význam iniciativ jako Na konci dechu, kterou založila Kateřina Grofová. Jejím cílem je otevírat prostor k hledání odpovědí na otázky spojené s koncem života, doprovázením umírajících i pozůstalých. Filmy mohou být součástí tohoto dialogu, sloužit jako pomůcka pro rodiny, které si chtějí promluvit, ale nevědí jak začít.

„Představa, že o smrti není třeba mluvit, je přežitek. Filmy nám mohou ukázat cestu, jak se k tomuto tématu postavit čelem - s odvahou, empatií a lidskostí.'

Ať už je film neúprosně realistický, nebo nabízí laskavější pohled, každý přispívá k tomu, abychom lépe porozuměli jednomu z nejzásadnějších zážitků lidské existence. Přestože se bolí dívat, tyto snímky nám pomáhají žít plněji, vážit si okamžiku a připravit se na nevyhnutelné s větší vnitřní silou.